Ranní příze

Pátek v 14:21 | MOE
Každý den se s pláčem tichým
přeměřujem, - jsme už zvyklí
vlastní boly poznáváme
víme co chcem - a nemáme

tužby zradu páchají
záměrem se netají
vždycky bodne do slabin
zákeřnost co nezná vin

snad tě dneska zase potkám
nepodoben všem těm loutkám
s krutou pravdou - v kroku, v očích
s vůlí, že tě nezotročí

dneska už je každý skoupý
tebe, či mne nepochopí
ti kdo ke zlu nejsou němí
jsou cizinci v cizí zemi

v šerém ránu, dneska zase
svítíš opět v šedé mase
ty - co se mi tak podobáš
nevíš kdo jsem, přesto mě znáš

 

Nikdo neví

21. listopadu 2018 v 11:50 | MOE

Chcete slyšet tajemství?

mojí skrytou neřestí
je v složitém psaní
tiché vzpomínání

Chcete vědět co já tajím?
občas tajně věřím bájím
a s pohledem zasněným
zaskočen se často rdím

Chcete vědět co neříkám?
většinou nevěřím intrikám
že ano - předstírám
za rohem se usmívám

Chcete vědět, co ani teď neřeknu?
pokud jo, stejně vám drze odseknu
tajím věci, jak se sluší
je jich více, než kdo tuší


První vločka

19. listopadu 2018 v 14:56 | MOE
Vločka se mi na dlaň snesla
symetrická, první, lesklá
horda dalších vzduchem letí
každá jiná, druhá, třetí

světlo z lampy dodává ti
více slov než literáti
tvé struktury prozrazují
že jiné neexistují

fascinován tím tvým tvarem
jak moc je v něčem tak malém
s tebou tančit - tajně doufám
tak do tebe lehce foukám

už jsi zase mezi svýma
když jsem s tebou, je mi zima
zas tě vichry sem přivanou
né však sbohem, na shledanou!

 


Psychedelická morálka

12. listopadu 2018 v 15:27 | MOE
Hledím z okna
a vyčerpán jsem ze všech dní;
posledních
a vlastně i předchozích
- pro jediný pozdrav
- pro jediné slovo;
které vezme dech ...

Hledím z okna,
zapomínám
na to, co jsem zapomenout chtěl;
(chtěl?)
"CHTĚL!"
Lhaje si svým vinám;
s nimiž jsem se od nepaměti přel.

Tužby srdce ...
vzpomínám si,
něco takového je.

Neznám to,
nemám to,
chci to.
Jsem člověk(?),
co to potřebuje.

už si asi vzpomínám ...
vím, co je ta tužba ...
... a kurevsky bolí
... bolí to ty druhé.

Ale!

Tužby nemusí být vysloveny;
nemusí být naplněny
a nemusí být odkryty
- mlčení je ctností Muže!

Pojďme se spolu tvářit;
jak jsme ctnostní;
jak jsme chytří;
jak jsme krásní;
zradou prohnilí;
většinu nechápaje;
s šeredným xichtem;
se šíleným smíchem;
ctnostmi plní;
morálky zbaveni.


Očima padlého

7. listopadu 2018 v 14:33 | MOE
Ozývá se hlášení:
"Na zastávce konečné,
vystupte si vážení!"
Pohledy tvé netečné;
jsou teďka už zbytečné.

Koukám na nebe
- jsem mrtev.
Než mě ukolébe;
pár vrstev
- v tvých hrstech.

Svlékám je z tebe;
kůži pořád necítím;
tělo se klepe;
tak si radši posvítím,
co s člověkem zabitým ...

V prach se měníš;
je pozdě tě zřít;
linky tváře zmizely.

Ty se křeníš;
chceš se tajně mstít;
na těch co už zemřeli.


Skrz nenávistné výstřely;
jde mrtvý muž;
a strhává ti masku.

Ty oči se rozněžněly;
klidně si zuř;
však nevydávej hlásku.


Nechci tě zranit;
poznávám tvé oči;
a tak poznávám sám sebe

- nebudu se bránit;
zbraň na sebe točím;
slza padá, zima zebe.


kam poděl se smích;
jak zmizela vina;
proč se rozplynula pýcha?

Jít po stopách svých
je cesta moc stinná ...

... ozvala se střelba z ticha

Usmívat a mávat

4. listopadu 2018 v 10:44 | MOE
Den č.4 bez cigaret.

Den za dnem se vleče
mám stále v rukou tiky
tak se sunu v kleče
nevzdávám však díky
- robím ranní cviky

pět, deset, patnáct
ruce už jsou lepší
je vždy jenom na nás
zda se flákat - s laťkou lehčí
- či vybrat tu těžší

na pánev jebu vejce
a s vražedným výrazem
u toho přesvědčujíc se
tentokrát nebudu poražen
- i když snahou přismažen

studený pot
motoucí se hlava
nervozita stoupá

je moc falešných not
co hudebník skládá
a přesto v polesk doufá

kdybyste zažívali
to co mě tak spaluje
možná byste čuměli

proč byste si všímali
že někdo bolest zmiňuje
když má úsměv umělý
:-)

Špunt

31. října 2018 v 20:09 | MOE
Zjevné zdá se, že se rád utápím;
mohu se snažit sebevíc;
nereálné, že se v myšlenkách neztratím;
nelze moje viny smýt;
nadechnout se, zapřít, snít
obdivovat krásy světa;
uplatňovat právo veta;
pevně všechno v rukou mít;
v hlavě zní mi stále věta:
"Raduj se a přestaň klít."

Sic v kruhu, na začátek se vracím;
kroužím rychleji, záhubě vstříc;
hlava se točí, až z toho zvracím;
neumím tak snadno to říct:
"Je dobré se trápení zříct ..."
je to moje vlastní plenta;
anděl zkázy co přilétá;
kontroluje zda jsem spíc;
stopy za mnou pozametá;
a chce po mně stále víc.

Já se však změním;
leč nerad se vsázím;
znám se příliš dobře.

Jak to bylo předtím;
tak i teď všechno mařím;
sic chci pro to hořet;

Co se furt kazí?
Co udělat jinak?
Jak vystoupit z kruhu?

nechcem být nazí;
co bude pak;
až zřeknem se dluhu.

Jak vzdát se sebe sama,
svých pokusů,
své podstaty?

Jsem jak plná vana;
plná hnusů;
braných za konstanty.

Chtěl bych ji vypustit;
ten bordel vyčistit;

napustit nového člověka;
co dobrými věcmi přetéká.

...

Starého se nevzdám;
nového já neznám.

...

Přesto vytahuji špunt.

Alternace vzpomínek

25. října 2018 v 9:40 | MOE
Moc dobře znám ty cesty;
vyšlapané stezky v trávě;
ať živý, nebo mrtvý;
netroufne si vstoupit na ně.

Však jsem potkal poutníka;
měřil si mě pohledem
a promluvil do ticha:
"Oba tudy neprojdem!"

Tvář jsem sice nepoznal,
ale hlas byl známý;
další stáli opodál.
Křikli:
"Máš poslední přání?"

Mráz na zádech
a studené ruce.
Po všech mých pádech;
nechci znovu utéct.

Po všech těch ranách;
kdy jsem škemral o milost;
v těch všech zábranách;
kdy ovládla mě bezmoc ...

vzpomínky se vynořují;
siluety minulosti;
ty které mě obviňují;
ze strachu a zbabělosti.

Výraz zrůdně potměšilý;
až hlasitě zuby skřípu.
Tváře těch, co mě trýznili;
klidně ať tu dneska chcípnu.

Rozmach paže, švih a rána;
na mých rukou teplá krev;
však nekrytá levá strana;
začal jsem se potácet.

Je ticho ... ohlížím se;
po poutníku ani zmínky.
Zkrvavený - usmívám se;
dnes jsem přepsal své vzpomínky.

Nejčernější odstín

18. října 2018 v 11:15 | MOE
Konečně už jsem měl pocit;
že jsem se naučil životem plout.
Své břímě na zádech nosit;
jen na oko jsem byl zbaven svých pout.

Přihlížet, když někdo život nezvládá;
tak jak sám sobě ponukám;
lepší ho nechat, ať se naučí, ať nepadá;
nemám to štěstí být zase sám.

Já už nechci žalem křičet;
zmatené jsou tyhle chvíle;
slyším jenom co chci slyšet
a vidím vše černobíle.

Když si Zlo úrodu sklízí;
tak padám, na kolenou prosím;
vzdávám se tak všech svých vizí;
tak vypadá nejčernější odstín.

Havěť

9. října 2018 v 11:24 | MOE
Tak jsem zase tady;
nemaje jasné vidění;
a přes všechny snahy;
zase se nic nemění.

Jsem zase tady;
obeplul jsem svět
a se svými zády;
jsem se zase střet.

Poznávám to tady,
hledám vlastní stopy;
zbytečné jsou dohady;
jsi tu zase ty.

Znám tě;
i s mou blbou pamětí;
obcházím tě;
klikatě;
jsem pro tebe havětí.

Znáš mě;
mysl mojí zvrácenou;
jak se vžycky vzpurně;
zvedám ze svých kolenou.

A tak zase odplouvám;
jsem oddán jen lovu;
vzpomínky však zachovám;
objedu svět znovu.



Feedback na desatero

17. září 2018 v 11:19 | MOE
Nedá se říct, že bych chápal,
proč si vybral tuhle z cest
- aby každý těžce tápal;
bál se, že se může splést.
Těžký hřích my nechcem nést;
však složitá jsou přikázání;
psané Duchem - bez tesání;
stáhlé z cloudu na tablet;
já bych žádal vysvětlení;
proč si stvořil těch pár vět.

Můžeš vše ... - i do duše
vtesat všechny příkazy
abychom my jednoduše
znali, co je závazný
a nebádali pokaždý
co tím básník myslel;
každý z nás je nakažený;
hledat vlastní smysl;
ten systém je pokažený.

není divu, - existuje
nespočetně církví;
každá pravdu prezentuje;
jak vykládat Bibli.
Jak se jim to zlíbí;
jak se jim to hodí;
každý jasně vidí;
co svatosti škodí.

Jaká šance může býti;
že jedni mají pravdu;
jak mi lidé můžem říci;
že nepácháme zradu.
Radši mlčím, poslouchám ... stojím v zástupech vzadu.
Ale co ty sakra chceš?
Jak můžu lidi obviňovat?

Nahrej si update na tablet;
ať můžem činy zpytovat.
Jestli mám tvůj chrám vystavět;
jak dlouho mám prosit,
aby ses mohl slitovat?


Zodpovědnost za činy

11. září 2018 v 11:58 | MOE
Chtěl bych se přenést
místem, časem i mým stavem vědomí;
kostlivce nenést;
na zádech tahám je nespočet dní
- zesnulé, kteří už nikdy nic nepoví.

Chtěl bych mít jasno;
jasný směr, jasné stanoviska, jasnou mysl;
to co mám - je mi vzácno;
však jen logicky... bez chuti - až mi ksicht zkysl
- není v tom cit, pohání mě jen úmysl.

Chtěl bych zas cítit radost;
chtěl bych cítit bolest;
chtěl bych cítit vztek.

Mám na duši nános;
vzniklý z trosek
- ze všech proplulých řek.

Chtěl bych zas tesknout;
chtěl bych se těšit;
chtěl bych nebýt sám.

Jdu si rač lehnout;
otevírám sešit
- mluvím ke skicám.

Chtěl bych už změnu;
chtěl bych zas věřit;
chtěl bych být živý.

tak promlouvám k Němu;
že nechci zemřít
- ale nebudu jiný.

Chtěl bych šílet;
chtěl bych běžet;
chtěl bych cítit lehkost.

Nebudu čekat na Tvůj přílet
či vysvětlení od kněze;
- mám za činy zodpovědnost.


Cigárka

26. srpna 2018 v 21:16 | MOE
Zapaluji zase,
přidávám se k mase
lidí co se stydí.
Co na tom jen vidí?
Závislost je řídí;
Se svou fajnou cigaretou
země se zdá býti lehkou.

Přestávám a začínám;
pomluv si už nevšímám.
Nenávidím - miluji;
těžko se jich zbavuji.

Leckdo může namlouvati:
"Dneska kouří už jen nicky!"
... Lidi, co to nezkusili
jsou nejchytřejší vždycky.

Tolik taktik jsem vyzkoušel ...
- třeba 'přestat naráz'.
Do finále jsem nedošel.
Přečůrat absťák je maras.

- Třeba 'zkoušet pozvolně';
jó, to trošku šlo.
Avšak vůle nesvorně
nebyla vždy pro.

Tolik nervů,
tolik chvění,
tolik těch dnů,
kdy po setmění
trápil jsem se,
klepal,
vzdychal ...

A ostatní pobízejí
- "Tak si už zapal!"
... to abych už nenaříkal.


TV NE! Radši knihu

18. srpna 2018 v 8:59 | MOE
Ten krám je zas puštěný,
kéž by něco dávali.
pořád dávaj to stejný;
v pondělí, či v neděli.
Stokrát jste to viděli:
"Jak jsem poznal vaši matku"
- zda se Ted už dočká sňatku;
Robin zda se osmělí;
či zas rozdá další facku
- a s kým skončí v posteli.

Ten krám je zas puštěný;
- budou dávat Přátele.
Zase pouští reklamy;
- skončilo to vesele;
když včera Rachel nabubřele
od Rosse schytla kopačky;
teď chlastá a je na sračky.
Joye hraje spasi-tele,
dělaje si z děvčat hračky;
pak se tváří postmutněle.

Ten krám je zas puštěný,
hledám svoji pálku;
ještě je pojištěný,
ale ...
na druhou stránku ...

* Boom *

Ať jde ten krám ke všem čertům;
je zkázný všem introvertům.
Děkuji, NE!, knihu radši,
- představený obraz stačí.

# rm /f TV


Za svitu svíčky

16. srpna 2018 v 15:59 | MOE
Za svitu svíčky,
přepadly mě můzy.
Zkopaly mě do kuličky,
že nemám být lůzný;
jako mí příbuzní,
ale být jak oni;
sic neznal jsem je loni.

Za svitu svíčky
se vše změnilo
a z malé němé říčky
mám moře s celou flotilou.
S tou dívkou, moudrou, zletilou
a celou tou bandou
snažíc se zapadnout ...

Za svitu svíčky,
chuti hořkého čaje
a vůně vodní dýmky;
jsem začal věřit v báje,
touhy místo pravdy maje.

Za svitu svíčky
vzepřel jsem se normám;
se slovními hříčky
svoje blízké bodám
a vlastní cnosti prodám;
za věci které jsou kýč;
ten starý dobrák je pryč.

Za svitu svíčky;
jsem se změnil.
Naučil se kličky.

Kéž by ten den nikdy nebyl.

// candle.setFire(true); person.change(unknown_object);

Bílá a Černá

8. srpna 2018 v 10:31 | MOE
Prý stačí jen následovat;
dovolávat se Jeho jména;
nemůžes se na nic zeptat;
pokud odpoveď není zřejmá;
pravá víra má zůstat stejná,
i když nahlas to nikdo nevysloví;
v zapírání nikdo z nich nepoleví,
ale slepý šlápneš do lejna;
takzvaná to Boží vůle - to se ví.
Pravda je přec bílá a černá.

Nemůžeš se nikam schovat;
všude číhá ta svině pekelná;
zbytečné je ptát se, hledat;
nestačí ti modlitba střelená,
pokud není upřímně niterná.
A tomu kdo poleví;
stejně se neprojeví.
Jen jediná ruka ochranná;
tuhle hrozbu prolomí.
Pravda je přec bílá a černá.

Už nemůžeš jen tak proplouvat;
nevadí, že jsi furt za mřížema;
však's už věřil's, jakýpak-copak
- tvá duše bude jinak souzena
Zradíš -> věčne v pekle, - umučená ...
To andělé tě předhodí Satanovi;
však co ... jen existence mizerná.
Takzvaná to svobodná vůle - to se ví.
pravda je přec bílá a černá.

Prostě mlč, už nemůžeš smlouvat;
je to jízdenka jednosměrná.
Vzdej se všech snů a přestaň doufat,
Pravda je přec bílá a černá.

/* */

Tvůrčí krize

3. srpna 2018 v 11:40 | MOE
Jiskra v oku
letmo září
hledám větu
v kalamáři

slovotvorbu
vždy bez tvaří
vidět v orwu
se nedaří

// repository: size : 0

Rutina

2. srpna 2018 v 21:50 | MOE
System.out.println
Zase nějaká migrace ...
("Starting the program ...");
... že jsem chodil do práce.

create table USER(
Home-office jsem si měl vzít,
ORA-00001: unique constraint
měl bych zavčas odejít.

mvn clean install
Tak kávovar zapínám,
mvn spring-boot:run
bez kofeinu nevnímám.

NullPointerException
Nemám tucha, co tu píšu,
<You've lost your connection>
dal bych si pivo, dal bych si šíšu.

Email > Maintenance break, sorry ...
Tak to je ovšem vpořádku ...
... just 6 hours, do not worry ...
tak to si skočím na sváču.

Hádanka

1. srpna 2018 v 9:11 | MOE
Kde roste angrešt?
Na to se mně ptáte?
Jak chtěl bych znovu nalést,
to co loni,
na den přesně
- o půl páté.
Kde roste šeřík?
Jak nádherná to vůně.
Tu vzdálenost chci změřit,
chodit lesem,
kapradím,
- skrz tůně.

Jak opojné aromata můžeš smísit,
a vytvořit něco,
... že dojdou ti slova.




Zhluboka se nadechi,
příteli.
Takhle voní něha a touha.
Není zrádná
a nechce tě omámit.

Nelže a nekřičí.

Nenechá tě neklidného,
vždycky tě bude konějšit.

Vždycky tu bude pro tebe.

Kdo to je?

// ... extends JpaRepository<Entity, Long> {

Majndfak

28. července 2018 v 16:52 | MOE
Věnováno příteli, který si na mě našel čas a ukázal mi, že poezie může mít i zcela jinačí rozměr.

Vím, že jsem dotěrný;
otravuju kvůli formy;
můj zápal se zdá nesouměrný;
ani svislý, ani kolmý
- šperkovat verše, když táhnou se směny ...
.........................................................................teď ti seru na formu
kakám na tu či onačí n o r m u
i já si chci užít svoje psaní!
oddat se svému novému pornu
ups, tenhle verš se nerýmuje

někdo honí, někdo skáče na ženy,
někdo má zásady a není tak vzpurný;
já tu jen sedím a mám pěnu u huby
- a sám sobě nepřipadám si nudný
v hlavně nasráno a výraz zrůdný
za chvíli půjdu z práce domů!!!
dnes to byl den na posráni
ups, tenhle verš se nerýmuje
... a sakra chčije, hmmm, nemám deštník. Pecká ....

<# shutdown /f #>

Další články


Kam dál